Sedíme s Jančou na sluníčku a já upřeně sleduju svého idola Dominika, nejhezčího kluka na táboře. Blond rozcuch, modré oči a najsladší úsměv. Každý večer se mi zdá, jak mě líbá po celém těle. "Andy, zvedej se. Jdeme na oběd." Janča mi divoce mává rukou před obličejem. Hned zrudnu. Zápas už skončil a já tu sedím a civím doblba. Radši se rozběhnu vstříc rajské omáčce.

V jídelně si k nám hned přisedne Matěj. Znám ho ze školy, ale moc se s ním nebavím. Přijde mi nudný. I teď nás zasypává moudry z volejbalu. Janča si s ním notuje, ale můj pohled uletí ke stolu, kde sedí Dominik v obležení kamarádů. "Vloni nějaká holka sešla z cesty, zlomila si nohu a celou noc ji všichni hledali. Klidně mohla zmrznout," chrlí jeden. "Jsi pako? V červenci zmrznout? A vlci ji sežrat nechtěli?" směje se Dominik. "Ale těším se," pokračuje. "Při stezce odvahy je sranda." Sakra, ten zatracený bobřík odvahy, hrkne ve mně. Vloni  jsem to uhrála na rýmu a mohla zůstat v posteli. Ale teď mi výmluvy nepomůžou. Ne, letos to musím zvládnout, aby si Dominik nemyslel, že jsem srab. Vrátím se do chatky a na polštáři najdu kytičku fialek. Zase dárek od ctitele. "Určitě je od Dominika," ukazuji Janče svůj objev. "Jak by se sem dostal? Vždyť víš o každém jeho kroku," oponuje mi. "Ne, určitě je to on." "Jen, aby ses nespálila," skočí mi do řeči. Že by mi to nepřála? Ale co ty jeho pohledy, úsměvy...Musí to být on! Rozhodla jsem se tu záhadu rozlousknout. Včera jsem se najednou nemohla dočkat...."Tak zlom vas," popřeje mi Janča a já vyjdu do lesa. Dominik vyrazil už přede mnou, tak musím zrychlit. Chci mu všechno říct. Sejdu z cesty, škobrtám přes kořeny, ale jdu odhodlaně dál. Zírám před sebe a marně hledám další světlo. Začínám se bát. Nevím, kde jsem. Náhle uslyším křupnutí. "Je tam někdo?" "Andrejko, co ty tady? Ztratila ses?" Všechen strach je hned pryč. "Znám cestu k táboru. Pojď, pomůžu ti." Za chvíli začnou mezi stromy prosvítat naše chatky. Náhle se můj tajný hrdina zastaví a zašeptá: "Mám tě rád." Dominik, Chytí mě kolem pasu a něžně políbí. Zbytek cesty jdu jak omámená. Konečně jseme z lesa venku. Podívám se na svého zachránce, jenže místo Dominika na mě zvědavě hledí Matěj. "Asi jsi čekala někoho jiného." Zklamaně vykročí k táboru. Všechny ty dárky byly od něj. Jak jsem to mohla přehlédnout? Přitom byl Matěj ke mně vždy milý. Jsem trdlo, takhle si šlapat po štěstí. "Počkej, prosím. Promiň, byla jsem slepá. Jsem ráda, že jsi mi to řekl. Já k tobě totiž cítím totéž..." Zbytek slov už se ztratí v dalším polibku. A tím začíná moje prázdninová láska.